Legal Decisionmaking as a Responsible Intellectual Activity: A Continental Point of View

The legal decision in a concrete case is never completely given in advance in the statute. A theory of legal decisionmaking that sees the decider as someone who merely applies the law is inadequate to explain what goes on in the process of legal decisionmaking. The legal decision is a value synthesis assessing the normative starting point with regard to the factual starting point, and vice versa. This means that a legal decision can only be made when the normative state of constituent facts of the case has been formed on the basis of the statute, when from the life case the legally-relevant state of facts has been worked out, and when it has been established that the latter is an example of the normative state of constituent facts to which a certain legal consequence is linked. The theory of argumentation described in this essay examines the nature of the process of legal deciding as such, and offers to legal decisionmakers an appropriate methodology for understanding their own actions, and for filling up the ambiguous space between norm and facts with arguments that will make the decision legally persuasive, if not legally secure. But beyond a prescription for rhetorical effectiveness, the theory of argumentation shows that above all legal decisionmaking is a responsible intellectual activity

Interpretation as a value (re)construction of the legal norm

In the context of a normative concretisation of the statute, the term “statute” is not synonymous with the law that can be repeated in light of a concrete case. In this context, the interpreter is the one who (1) “reconstructs” the possibilities contained in the statute, (2) articulates more precisely the contents of these possibilities, and (3) chooses the combination of possibilities that corresponds most closely to the legally relevant features of the life case (which also must be interpreted). Thus the interpreter’s productivity consists in recognizing a legal provision as referring to a type of conduct − for example, as recognizing that the statutory signs “exceeding the speed limit” refer to, inter alia, a type of behaviour known as driving a car too fast through a town. Moreover, the decision-maker has decided the case just this way, which means it is the decision-maker and not the “statutory text” that has excluded the possibility of any other legal solution (e. g. of driving too fast in a state of emergency). The statute refers to cases that will only occur in the future and are at the present moment, in a more or less defined way, envisaged by the legislator. Irrespective of the extent and intensiveness of the envisaging, the interpretation must remain true to the core meaning of the norm and to the semantic possibilities of the statute text

Pravo in jezik

Rechtssprache ist der gemeinsame Ausdruck für die Sprache, die von Gesetzgebern (z. B. Gesetzessprache), Rechtsfachleuten, die die Gesetze und andere formelle Rechtsquellen auslegen und anwenden, sowie von der Rechtswissenschaft verwendet wird. Die Rechtssprache basiert auf der allgemeinen Umgangssprache, die sie jedoch durch Fachausdrücke ausbaut und ergänzt, sodass es sich, ganzheitlich gesehen, um eine besondere Fachsprache handelt. In einer weiteren Bedeutung soll durch die Sprache des Rechts auch die alltägliche Rechtserfahrung erfasst werden, die bezüglich ihrer Ausdrucksform vielfältig und inhaltlich vielgestaltig ist.Pravni jezik je skupna oznaka za jezik, ki ga uporabljajo postavodajalci (na primer zakonski jezik), pravni strokovnjaki, ki zakone in druge formalne pravne vire razlagajo in uporabljajo, in pravna znanost. Pravni jezik temelji na praktičnosporazumevalnem jeziku, a ga nadgrajuje in dopolnjuje s strokovnimi izrazi, tako da gre, gledano v celoti, za poseben strokovni jezik. V širšem pomenu je treba z jezikom prava zajeti tudi vsakodnevno pravno izkušnjo, ki je izrazno raznolika in vsebinsko najbolj pestra

The Basic Legal Norm

Leonid Pitamic (1885-1971) se nikdy netajil tím, že „jeho názory ovlivnil vídeňský profesor Kelsen a jeho škola“. A nejen to: Pitamic náležel ke Kelsenovým prvním žákům a diskusním partnerům. Jak Métall uvádí, Kelsen začal ještě během první světové války s analýzou problémů suverenity a shromáždil kolem sebe okruh mladých lidí, kteří v soukromém semináři diskutovali o právně teoretických problémech. Nejdříve mezi ně náleželi někteří posluchači jeho přenášek z let 1911-1914 (Adolf Merkl, Leonidas Pitamic a Alfred Verdross). V krátkém článku, který byl uveřejněn u příležitosti Kelsenových 90. narozenin, popisuje Leonid Pitamic, nejstarší z ještě žijících Kelsenových žáků, tato setkání následovně: „S radostí vzpomínám na pravidelná nedělní setkávání osob zajímajících se o právní filosofii v jednom vídeňském bytě; po tom co byly proneseny referáty se následně rozvinuly velmi zajímavé diskuze.“ Dále se dostane ke slovu sám Pitamic. Následující analýza má za úkol ukázat, do jaké míry i pro něj platí, že ryzí nauka právní byla „společným dílem kruhu teoreticky stejně zaměřených mužů, který se stále rozšiřoval“. Když toto tvrzení Kelsen vyslovil, ubíral se Pitamic v některých případech již „vlastními cestami“. Byly tyto a další cesty v souladu s ryzí naukou právní, představovaly s ní dialog, nebo vedly na hranice, když už ne za hranice toho, co lze ještě nazývat ryzí nauku právní? Odpověď na tuto otázku bych chtěl v tomto příspěvku vyložit na příkladě základní normy právní, kde se nezřetelněji projevil Pitamicův přínos a jeho kritika ryzí nauky právní.Kelsen and Pitamic reason from different starting points. Kelsen supports the thesis of separateness, while Pitamic argues that law and morals are necessarily connected (the connection thesis). The thesis separateness can be acceptable for legal observers, e. g. for researchers. The connection thesis is a necessary starting point for legal participants, e. g. for judges, who decide in concrete cases. The claim that legal decisions must be correct, i. e. richtig, is in accordance with Pitamic’s understanding of the basic legal norm

The principle of proportionality (a few ideas for discussion)

Na žádný argument není možno pohlížet tak, že je dostatečně samostatný, aby mohl sám odůvodňovat právní rozhodnutí. Každý argument musí být použit v nějakém kontextu a s ohledem na ostatní argumenty, prostřednictvím kterých se odůvodňují jednotlivé části právního rozhodnutí a jejich vzájemné vztahy. O princip přiměřenosti se jedná, pokud pro určitý prvek platí, že je výslovně nesamostatný. V teorii se zformovalo stanovisko, podle kterého princip přiměřenosti „neztělesňuje a nechrání žádné nezávislé hodnoty; představuje tak prostředek ochrany určitého práva nebo zájmu či prostředek ke sladění takových zájmů či práv v situacích, ve kterých se jeví jako nemožné jejich současné a úplné uskutečnění. Z tohoto důvodu musí být všechny určitým způsobem omezeny.